Reklama
 
Blog | Filip Vojtášek

Nečekaný nálet na Prahu připravil o život stovky lidí

V sobotu uplyne 64 let od nečekaného a tragického náletu na Prahu. Během devíti minut bylo tehdy zničeno nebo poškozeno více než 2500 budov a zahynulo 701 lidí. Mnozí lidé se stále ptají: Proč?

Až do 14. února 1945 se letecká válka Praze (pro někoho nepochopitelně) vyhýbala – přesněji řečeno až na jednu výjimku: 15. listopadu 1944 dopadlo několik bomb na Holešovice. Lidé si zvykli na časté letecké poplachy natolik, že je málokdy přiměly k tomu, aby se odebrali do ochranných krytů. Na Popeleční středu přesně ve 12.25 se ozvaly první detonace v Radlicích na levém břehu Vltavy a bezprostředně poté na Smíchově, v okolí Karlova náměstí na pravém břehu, na Vinohradech, Nuslích, okrajově v Podolí, Vršovicích a Žižkově. Podle archivních dokumentů sirény oznamující akutní nebezpečí ze strany nepřátelského letectva začaly houkat teprve ve 12.30…

nalet-14unora1945-resslova_tab.jpg

Hodiny na Jiráskově náměstí se zastavily na 12.26… Vzadu hoří trosky domu na rohu Resslovy a Gorazdovy ulice. (Foto: archiv Útvaru rozvoje hlavního města Prahy)

Dlouho historici vedli diskusi o tom, proč k náletu došlo. V poslední době se však přiklonili k tomu, že některé bombardéry ze svazu složeného ze 435 letadel z americké 8. letecké armády, které odstartovaly z Velké Británie a mířily na Drážďany, se pravděpodobně kvůli nepříznivému počasí, které vládlo nad kontinentem, odklonily od stanoveného kurzu a osádky tuto chybu buď nezaznamenaly během letu vůbec nebo příliš pozdě. Bohužel, z výšky se některé navigační body (řeky, železniční tratě apod.) zdály velmi podobné těm, o kterých se letci dozvěděli v předletové přípravě na základně…

Reklama

Pochybnosti ale přesto zůstávaly. Svědčí o tom např. výpověď jednoho z nich, Ralpha McIntyra, která byla publikována v nedávno vydané knize Praha v plamenech: "… Zanedlouho mraky natolik zakryly oblohu, že jsem zemi ani na okamžik
nezahlédl, takže jsem pokračoval v zaměřování polohy letadla podle
starých údajů. Mezitím jsem obdržel nejméně dvě radiové depeše od
navigátora vedoucího letadla (osádka plukovníka Ensigna), jenž se ptal,
jakou máme podle mých výpočtů polohu, neboť radary na vedoucím letadle
i na letadle zástupce vedoucího nepracovaly, jak by měly. Oznámil jsem,
že mé záznamy hovoří o tom, že jsme asi padesát mil jižně od kurzu, ale
že to nemohu tvrdit stoprocentně, neboť vycházím ze starých údajů o
síle a směru větru, které nyní nemohu ověřit. Krátce poté vedoucí
navigátor oznámil, že se radar podařilo znovu zprovoznit a že se mu
podařilo identifikovat cíl. Bomby jsme shodili vizuálně, neboť se mraky
krátce před bombardováním rozestoupily. Všichni, co jsme se vrátili
zpět na základnu, si mysleli, že jsme skutečně nalétávali na Drážďany.

Omyl se ukázal, jakmile byly vyvolané fotografie pořízené po náletu.
Zjistili jsme, že jsme bombardovali Prahu. Museli jsme uznat, že jsme
chybovali. Skutečně jsem se nacházeli asi padesát mil jižně od kurzu.
Radar, jakmile začal znovu fungovat, patrně zachytil Plzeň a Prahu
místo Saské Kamenice a Drážďan, které se nacházejí v relativně stejné
pozici.

Vzpomínám si, že jsem se díval na zem, když jsme bombardovali, a
porovnával jsem, co jsem viděl, se snímky města, které jsme před touto
misí dostali. Zpozoroval jsem, že řeka se od severu stáčí v poněkud
jiném úhlu. To ve mně pochopitelně vyvolalo otázku, kde to vlastně
jsme. Ale na druhou stranu musím přiznat, že kromě tohoto rozdílu
vypadala obě města až neuvěřitelně podobně."

Ve zmíněné knize čtenáři najdou mj. seznamy zasažených budov podle jednotlivých čtvrtí, které sestavila PhDr. Eva Skalická z Útvaru rozvoje hl. m. Prahy.

Situaci ve městě, které se jen těžko vzpamatovávalo z šoku, popsal Jan Vodňanský: "Když jsem tehdy viděl, jak vytahovali ze zasažených domů rozbitá lidská těla, měl jsem z toho takovou hrůzu, že jsem začal koktat. Teprve několik let po válce jsem díky léčbě vynikajícího foniatra profesora Semana přestal. Toho dne jsme doma vstali nějak brzo. Bylo docela pěkně, svítilo slunce, akorát poměrně dost mrzlo. Šel jsem ven se svou čtrnáctiletou sestrou a potkali jsme člověka, kterému se říkalo blokový důvěrník. Ten sestře řekl: 'Slečno, měla byste jít s tím chlapečkem do krytu, bude nálet. My jsme to však nebrali vážně, protože amerických letadel již přeletělo nad Prahou hodně, a nikdy to neshodila,' vypráví. Jenomže tentokrát to bylo všechno jinak. 'Pak vypuklo hrozné peklo, a už jsme se ani nemohli dostat u nás v domě do sklepa, protože tam byl rozbitý zámek. Zůstali jsme se sestrou na chodbě, pak se setmělo, takže to bylo pro mně jako dítě ještě hroznější, protože jsme nevěděl, co se děje. Slyšel jsem ohlušující otřesy, z bytů vybíhali lidé, někteří jenom ve spodním prádle, a když zjistili, že se nemohou dostat do krytu, tak mnozí začali hystericky křičet – a mysleli si, že nastává jejich poslední hodinka. Po válce jsme zjistili, že do pytlů s moukou spadla bomba, která naštěstí nevybuchla. Bylo to pár metrů od místa, kde jsme byli schovaní. Z Prahy utíkal, kdo mohl, a vlaky jezdily narvané. Při cestě jsem také viděl z vršovického nádraží, kde jsme dlouho stáli, jak hoří vila Grébovka. V Praze bylo tenkrát tolik požárů, že to hasiči nestačili hasit." (Zdroj: ZIEGLER, Jan. Nálet Pražané čekali, ale podcenili ho. MF DNES, 12. 2. 2005, s. 4)